I am no one heading nowhere, refusing to climb the ladder.
We have to keep some sanity, so we hold on to standards we expect to occur.

Krátká snění

Mileniál

5. března 2017 v 23:52 | Bos Gras
Doufám, že se už neprobudím. Třeba z toho snu, kdy jsem chodil kolem bohyně se jménem Eva Longoria. Pozoroval jsem její ladnou chůzi v červených lodičkách. Tak drobná a přitom dokonalá. Vypadá zranitelně, ale dokázala by mě pokořit jediným slovem, pohledem nebo pohybem. Jsem ztracený ve světě neodolatelných žen. I ve snu se ostýchám jakékoliv akce, ve strachu, že budu odmítnut. Ve dne trpím svou neschopností, před spánkem bdím nad svými směšnými představami, že jednou bude vše jinak. Ve spánku žiju. Jsem pohřbený ve své pasivitě, neschopnosti a sebeuvědomením.

Vissimus

3. dubna 2016 v 14:24 | Bos Gras
Čekám na autobusovém nádraží. Dívám se rozostřeně před sebe, opřená o zábradlí. Pošmourné počasí a dešťové sprchy se studeným větrem dělá z lidí šedivé protivy. Jen ta usoplená děcka mají pořád až moc energie, hážou drobky po holubech a vykřikují nesmysly. Cestující se štosují na nástupišti, přestože autobus jede až za 20 minut. Přece nebudou poslední, chtějí si sednout, ideálně k oknu! Většinu z těch tváří vídám pravidelně, už je znám skoro celé nazpaměť. Oni samozřejmě neví nic, já jsem téměř neviditelná. Jako by mě ani vidět nechtěli. Tak jako odmítají vidět vše, co se vymyká ''normálu'', jak oni nesmyslně nazývají věci, které jsou pro nich pochopitelnější a častější. Utahané tlusté ženské s nacpanými nákupními taškami se vracejí z práce. Musí rychle domů, uvařit jídlo na zítra, postěžovat si manželovi na krávy v práci, zpeskovat děti. Starší chlapi čpějící kouřem a alkoholem, se špinavým oblečením a sprostým pohledem. Studenti vedoucí rádoby intelektuální konverzace, ze kterých člověk neví, jestli se má smát, nebo zvracet. Staré babky. Jsou buď milé jako sluníčka, nebo naprosto otravné ježibaby, které do vás v obchodě strkají nákupním vozíkem a v autobuse vás přetáhnou kabelkou. Ospalí mladí muži, kteří se chtěli slušně obléci, ale pásek jim neladí s botami, které ostatně neladí vůbec k ničemu. Mlčenlivé, sladce převoněné mladé ženy, vypadající nadějně. Nadějě vyprchá, jakmile jim zavolá kamarádka nebo rodinný příslušník a ony spustí svůj ječák nebo kdákání. Obhroublí pubescenti, z jejichž řečí je ihned jasné, že vaše myšlenky budou jistě věnovány zvracení. Slečny s koženými bundičkami a legínami, vystavující své slibné/odpudivé pozadí a vagíny. Nagelovaní kluci se žlutými farmářkami, které nutí k slzavému smíchu. Nakonec uřvaná mimina se zahanbenými matkami, které se budou navždy sebelitovat.

Noční solitér

12. července 2015 v 0:43 | Lesní tráva
Ožívám jen v noci, protože denní světlo mě pálí, oslepuje. Lidé kolem mě znervózňují a připadám si zranitelný. Naprosto odkrytý světu, se všemi svými chybami, které na sebe ostře upozorňují a každý je ihned rozpozná. A já zapomínám dýchat, těkám očima kolem a snažím se najít nějaký skrytý kout, stín, kam bych se vmáčknul a alespoň částečně zmizel. Všichni se totiž dívají a občas jejich oči utkví na mě a něco si myslí. Občas se stane, že i přes světlo se cítím relativně dobře, ale většinou toho dosáhnu jen částečně, s pomocí tmavých slunečních brýlí.

Moje

28. června 2015 v 18:39 | Lesní tráva
Její zářivé oči upírají pohled do dálky. Letní vánek na travnatém svahu vzdouvá jí červené šaty a pramínky vlasů barvy platiny jí létají kolem oválného obličeje. Den u moře, který nechci nikdy zapomenout. Vytahuje rukávy pleteného bílého svetříku, choulí se v něm a mne si svoje ruce. Na štíhlých prstech blýsknou se zlaté ornamentální křivky toho, co jsem si pro ni vždy přála. A splnila. Stojí tak sama, blízko. Já k ní nemůžu. Stačil by jediný dotek a všechno by bylo pryč. Mám ji tak krátce. Její tvář mě rozpolcuje v neskutečné touze udělat ji šťastnou, přestože to není v mé moci. Západ slunce a šumění moře, její silueta ozářena skomírajícími paprsky světla. Ona je všechno. Nikdy bych si nedovolila říct o víc, přestože někdo by mohl říct, že nemám nic. I kdybych žila jen pro tento moment, jak se mi teď i zdá, nemohla bych si stěžovat. Usedá na skalisko a mimoděk odhaluje své hladké tvarované nohy. Opírá se svými dlaněmi o kámen a nastavuje tvář mizícímu slunci. Stojím za ní a přestože její tvář teď nevidím, vím, že oči jí planou červánky a možná, možná se lesknou slzami, tak jako mě. Je ztracenou melodií mého světa, smyslem, který je mně zapovězen.

 
 

Reklama