I am no one heading nowhere, refusing to climb the ladder.
We have to keep some sanity, so we hold on to standards we expect to occur.

Duben 2016

Vissimus

3. dubna 2016 v 14:24 | Bos Gras |  Krátká snění
Čekám na autobusovém nádraží. Dívám se rozostřeně před sebe, opřená o zábradlí. Pošmourné počasí a dešťové sprchy se studeným větrem dělá z lidí šedivé protivy. Jen ta usoplená děcka mají pořád až moc energie, hážou drobky po holubech a vykřikují nesmysly. Cestující se štosují na nástupišti, přestože autobus jede až za 20 minut. Přece nebudou poslední, chtějí si sednout, ideálně k oknu! Většinu z těch tváří vídám pravidelně, už je znám skoro celé nazpaměť. Oni samozřejmě neví nic, já jsem téměř neviditelná. Jako by mě ani vidět nechtěli. Tak jako odmítají vidět vše, co se vymyká ''normálu'', jak oni nesmyslně nazývají věci, které jsou pro nich pochopitelnější a častější. Utahané tlusté ženské s nacpanými nákupními taškami se vracejí z práce. Musí rychle domů, uvařit jídlo na zítra, postěžovat si manželovi na krávy v práci, zpeskovat děti. Starší chlapi čpějící kouřem a alkoholem, se špinavým oblečením a sprostým pohledem. Studenti vedoucí rádoby intelektuální konverzace, ze kterých člověk neví, jestli se má smát, nebo zvracet. Staré babky. Jsou buď milé jako sluníčka, nebo naprosto otravné ježibaby, které do vás v obchodě strkají nákupním vozíkem a v autobuse vás přetáhnou kabelkou. Ospalí mladí muži, kteří se chtěli slušně obléci, ale pásek jim neladí s botami, které ostatně neladí vůbec k ničemu. Mlčenlivé, sladce převoněné mladé ženy, vypadající nadějně. Nadějě vyprchá, jakmile jim zavolá kamarádka nebo rodinný příslušník a ony spustí svůj ječák nebo kdákání. Obhroublí pubescenti, z jejichž řečí je ihned jasné, že vaše myšlenky budou jistě věnovány zvracení. Slečny s koženými bundičkami a legínami, vystavující své slibné/odpudivé pozadí a vagíny. Nagelovaní kluci se žlutými farmářkami, které nutí k slzavému smíchu. Nakonec uřvaná mimina se zahanbenými matkami, které se budou navždy sebelitovat.